Struktura exercicií
Ignác z Loyoly ve své útlé knize „Duchovní cvičení“ (dále jen DC) rozčlenil témata k rozjímání na čtyři části, neboli „týdny“. Klasické exercicie totiž trvají celý měsíc a jejich účastník prochází jednotlivými etapami duchovního života od očištění a uspořádání života až po sjednocení v lásce s vzorem a předobrazem každého křesťana, Ježíšem Kristem. První týden si klade za cíl poznat hloubku hříchu a Božího milosrdenství. Dává tedy účastníkovi exercicií především plnější poznání sebe samého. Současný člověk následkem povrchního pohledu na svět často neumí vejít do svého nitra, aby poznal svou opravdovou velikost i své stíny, které narušují všechny nejdůležitější vztahy - k Bohu, k druhým lidem i k sobě samému. Cesta do vlastního nitra odkrývá člověku neuvědomělé, často protichůdné motivy jeho jednání, vášně i vnitřní zranění. Cílem však není začít si zoufat nad vlastní temnotou, ale dojít k odpuštění a vnitřnímu uzdravení.
Velkou předností ignaciánských exercicií je i to, že k poznání sebe samých nedocházíme jen s pomocí nějaké čistě lidské analýzy lidského nitra nebo pomocí moderní psychologie, ale především díky světlu Božího slova a v atmosféře stálé modlitby. Ten, kdo uzdravuje, je tedy především sám Bůh, který si duši k sobě opět přivine, aby ji dal dost síly na další cestu.
Zatímco hlavním cílem prvního týdne je poznat sama sebe, druhý týden si klade jako metu lépe poznat osobu Ježíše Krista. To vede člověka k tomu, aby si ho zamiloval a rozhodl se ho následovat. Po zkušenosti očistné moci Božího milosrdenství, tedy člověk ve druhém týdnu hledá důvěrné setkání s osobou Ježíše Krista, aby ho „vnitřně poznal, více miloval a věrněji následoval“ (DC 104). Prostřednictvím rozjímání nad úryvky z evangelií se Ježíšův pozemský život a jeho lidství stává pro člověka příležitostí k poznání tajemství samotného Boha, protože Ježíš řekl: „Kdo vidí mne, vidí Otce“ (Jan 14,19).
Když se ten, kdo koná duchovní cvičení, dívá tělesnýma očima na lidství Ježíšovo, očima duše „vidí“ jeho božství. Celý Ježíšův život, který člověk kontempluje, mluví o nekonečné lásce Boha k lidem a zároveň nás zve, abychom na ni odpověděli. Plnost božství, která je v Kristu, hluboce posvěcuje každé jeho slovo, jeho skutek nebo jeho gesto. Skrze Ježíše proto celá lidská skutečnost zakouší posvěcení. Vše, co popisují evangelia, se tak pro nás stává poučením o tom, čím jsme také my, čím se máme stát a jak bychom měli žít.
Těm, kdo stojí před volbou životního povolání, pomáhají rozjímání druhého týdne nejprve získat vnitřní svobodu vůči tomu, co se má stát předmětem volby. Neboť „při každé volbě, pokud to závisí od nás, musí být oko našeho úmyslu čisté“ (DC 169). Teprve vnitřně svobodný člověk může uslyšet Boží výzvu na cestu, kterou on sám pro něho vybral. Naše volba je tedy přijetím pozvání samotného Boha. Ty, kteří již ve volbě životního povolání mají jasno, vedou rozjímání druhého týdne k duchovnímu prohloubení a uspořádání života a oživení víry.
Ve třetím týdnu je účastník exercicií pozván k tomu, aby svým srdcem vnímal a zakoušel utrpení Ježíše Krista. Ten, který se lidem v lásce vydal až do krajnosti, promlouvá k člověku také svou bolestí, utrpením a smrtí na kříži. V rozjímáních o jeho umučení vidíme závažnost a dramatičnost situace člověka, který zhřešil, ale také nekonečnou lásku Boha, který obětoval na kříži svého Syna proto, abychom měli věčný život a měli ho v plnosti (srov. Jan 10,10). Meditace třetího týdne v člověku upevňují touhu po plném sjednocení s Ježíšem a vedou ho k následování tohoto Mistra i v tom, co je pro nás nejtěžší, totiž „ke snášení veškerých urážek, veškeré potupy a stejně tak i chudoby“ (DC 98).
Čtvrtý týden zve účastníka duchovních cvičení k tomu, aby se radovat se zmrtvýchvstalým Ježíšem Kristem. Rozjímání o Ježíšově umučení a smrti je sice v exerciciích Ignáce z Loyoly oddělené od rozjímání o zmrtvýchvstání, obě události ale tvoří jakoby dvě strany jedné skutečnosti, pro kterou se vžil název „velikonoční tajemství“. Nazírání Ježíše zmrtvýchvstalého ve čtvrtém týdnu nám ukazuje, že posledním cílem našeho života není utrpení a bolest, ale podíl na věčném Božím štěstí. Ježíš odchází z tohoto světa v bolesti a utrpení, ale proto, aby se znovu vrátil a obdaroval ty, které miluje, plností své lásky a pokoje. Tato skutečnost nám pomáhá udržet naději a vnitřní pokoj i v obdobích životních zkoušek a starostí.
Duchovní cvičení Ignác uzavírá Kontemplací k nabytí lásky. Ta vytváří most mezi dobou intenzivní meditace a obdobím všedního života, jež bude následovat. Jak sám autor knihy píše, tato meditace má člověku především pomoci zakusit, že „přítomnost Boha můžeme najít ve všech věcech, které nás obklopují v denním životě, např. v dialogu, při chůzi, v pozorování, naslouchání, přemýšlení a ve všem, co děláme, protože jeho božský Majestát se projevuje ve všech věcech.“ Teprve až potom může člověk naplněný láskou k Bohu pravdivě vyslovit modlitbu odevzdanosti: „Vezmi si, Pane, a přijmi celou mou svobodu, mou paměť, můj rozum a celou mou vůli, všechen můj majetek a moje vlastnictví. Tys mi to dal, Tobě, Pane, to vracím zpět. Všechno je Tvoje, nalož s tím zcela podle své vůle. Dej mi jen svou lásku a milost, to mi stačí.“ (DC 234)
